DNE 15.01.2011 PROBĚHLA

MILITARY SIMULACE

ZA TÝM “Prudiči”

Nikdy jsem v této vesničce ještě nebyla. Z Vítkova jsem jela sama a ponurá cesta zahalena tmou stupňovala mé vzrušení na akci. Dojela jsem ke kostelu. Čas ukazoval 05:08hod. Vystoupila jsem a nasávala chladný vzduch. Bylo neskutečné ticho – až děsivé. Raději jsem pustila hlasitěji rádio, abych necítila úzkost a samotu.

Začala jsem si pomalu chystat věci. V dáli bylo slyšet hluk motoru a štěkot psů. Motor po chvíli utichl a s ním i psi. Zase se rozhostilo ticho. Čas 05:14hod a opět bylo slyšet auto. Zvuk se zesiloval a konečně jsem poznala známé auto. Byl to Hanz – bože, jak ráda jsem ho viděla.

Tak jsme se oblékli, vybavili, vystrojili a v 05:52hod vyrazili. Hanz šel předem mnou, nasadil svižné tempo a žasla jsem, jak v takové tmě může takovým jistým krokem jít. Já to nedokázala. Chvílemi jsem si nasvětlovala cestu červeným světlem, pak už jsem jim svítila pořád. Hanz byl stále vepředu a já za ním vrávorala na promrzlé cestě. Pak jsem si nasvětlila Hanzové kočičí oči, upřela na ně zrak a snažila se jít po tmě. Šlo to pár desítek metrů, pak se oči ztratily a já se v tu chvíli úplně zděsila, kde Hanz zmizel. V tom momentě jsem narazila na velkou pevnou překážku….uff, byl to Hanz. Oči mi zmizely z dohledu, když se otočil čelem ke mně….

Mít stabilní a jistou chůzi na noční cestě byla pro mě prioritní záležitost….hlavně neupadnout a neztratit Hanze! Došli jsme k pontonovému mostu. Ani jsem nepostřehla, kudy Hanz prošel….já to chtěla vzít po prostředku  Pak následovalo dlouhé stoupání. Noční Libavá je překrásná, ale v boji fyzické námahy a mého protestujícího těla jsem si to jaksi nevychutnávala. Nic jsem neslyšela, jen můj děsný tlukot srdce. Došli jsme na kopec, dali pauzu a pomalu začínalo svítat. Byla to krása. Hanz mi ukazoval v mapě, kde se nacházíme, co nás čeká a kudy půjdeme.

Terén pozbyl náročnosti a bylo příjemné jít otevřenou krajinou, sledovat okolí a naslouchat probouzející se přírodě. Bylo vidět, že Hanz terén dobře zná, suverénně kráčel dál a jako průvodce mi ukazoval, kde jsou Rudoltovice a Olověnský vrch. Pak mi i sdělil, že Darkos nám přidělil volací znak „Oko“ a nějaké číslo…už jsem ho zapomněla…. stejně nás tímto volacím znakem nikdo nevolal …!?

V průběhu cesty došlo k navázání spojení s Tomem, právě vcházeli na „nepřátelské území“. Něco málo po 8hod jsme došli do zájmového prostoru. Ruiny budov navozovaly atmosféru filmových kulis a já si představovala ty strategické postupy, které by zde šly provádět a čím nás „protivníci“ mohou překvapit. Hanz šel prohlédnout okolí a já připravila nástrahu. Napnula jsem na cestě silon od stromu a přivázala k pojistce od dýmovnice. Normálně by si toho člověk vůbec nevšiml…byla jsem na sebe pyšná. Pak následovala Hanzova léčka. Silon natáhl přes cestu k brodu přes potok. Už jsme se i těšili, že si nepřátele popláčou – připravil pro ně slzný granát.  Během kladení pastí se s námi v přátelském duchu zkontaktoval lesní správce, původně nás považujíc za pytláky. Tiše tolerujíc naši „vojenskou“ přítomnost, odešel do hvozdů libavských lesů.

Navázali jsme rádiový kontakt s Termitem, který nás informoval o poloze a pohybu nepřátelského týmu. Od 10hod jsme očekávali jejich příchod do cílového prostoru, proto jsme zaujali strategické pozice a čekali na jejich příchod. Já viděla na celé údolí, proto jsem po zahlédnutí nepřátelského týmu měla opustit pozici, provést v zájmovém prostoru nějakou činnost, která by připoutala pozornost nepřátel, a tito měli zpravodajským hlášením nahlásit kontakt. Celou dobu jsem očekávala zákeřný příchod ze strany, odkud bychom je opravdu nečekali. Dokonce jsem se bála, že budou tak zamaskovaní, že je třeba v údolí i přehlédnu, takže jsem měla oči na šťopkách a pozornost jsem držela podpůrným konzumováním energy drinků.

Takže jsme čekali a čekali a čekali a……a furt nikde nikdo…. Ve 12hod, kdy mělo dojít už k opuštění zájmového prostoru nepřátelským týmem, jsme dostali hlášení, že teprve pronikli do našeho prostoru a že by se už v nejbližší době měli objevit v dohledu. Podle obdržených MGRS souřadnic jsme měli ještě čas, byli tak 800m od nás…. Ke komunikaci bych uvedla, že s Termitem jsme se slyšeli vyloženě podle počasí…když bylo zataženo, příjem byl fantastický, když se rozjasnilo, neslyšela jsem ani jeho ani Hanze. Komunikace s Tomem se dařila jen přes Termita, takže když Tom neslyšel, že mluvím já, skákal do hovoru a kazila se tak komunikace. Pro příště bych uvítala, aby každý tým byl na svém vlastním kanále pro zamezení rušení jinou komunikací.

Jak jsem tedy již uvedla, bylo to dlouhé čekání, ale jak by řekl jeden manik- čas je relevantní, takže jsme se nakonec dočkali… Teda vizuálně je člověk neviděl, ale byli slyšet již z velké dálky, proto jsem opustila své strážné stanoviště a zahájila jsem svou provokativní procházku „nepozorné hlídky“.

Na vzdálenost asi 200metrů jsem viděla skupinku 4 lidí, jak se baví a divoce rozhazují holýma rukama, jakoby si ukazovali směr. Jeden stál stranou, pak se vydal do kopce…asi to byl radista, neboť spojení v údolí bylo mizerné. Další dva šli na protější straně za potokem po cestě v odstupu 20metrů a koukali kolem sebe. Šla jsem se před nimi promenádovat. Dělala jsem, že je nevidím, a chodila jsem přímo před nimi. Bože, oni si mě snad nevšimnou …. Po pár minutách jsem tu „přehlídku“ ukončila – nevšimli si mě.

Sedla jsem si na zem, asi 15m od potoka, opřela se o zeď ruiny a přímo na ně koukala. Mezitím došli oba k potoku. Jeden zůstal kousek od Hanzové nástrahy stát, druhý šel stále podél potoka a procházel přímo naproti mně. Dělilo nás takových 18m. Nehýbala jsem se a pořád na něho koukala. Šel, rozhlížel se kolem sebe a pak se přímo na mě podíval. Jako by ostřil zrak, trochu se přiklonil, aby snad lépe viděl a bystřil. Hlavou se mi mihalo, co si asi myslí… Pak mě docela dostal. Odvrátil hlavu a šel dál. Teda, že bych byla tak dobře namaskovaná, že mě ani v přímém pohledu neviděl? Byla jsem u zdi, v žádném porostu a on mě nepoznal. S pocitem dobře odvedené práce mi stoupalo sebevědomí.

Byl asi 2metry od silného kmene mohutného stromu. Dala jsem mu šanci, postavila jsem se a vyrazila jeho směrem. Konečně si mě všiml. Došel za strom a schoval se za něj. Pokračovala jsem v chůzi k potoku. Teď mě zaregistroval i druhý týpek. Okamžitě si lehl zády na zem, napříč přes cestu a koukal do nebe. Asi dělal mrtvého brouka, protože jen pootočil hlavu, aby sledoval, kudy jdu, a když jsem se na něj podívala, odvrátil hlavu a zase koukal do nebe. Jeho obličej na té cestě děsně zářil a tvářil se, jako že tam není. Došla jsem k potoku. Ten za stromem zalehl. Viděla jsem jeho nohy. Rychlým krokem jsem přebrodila potok a dostala se tak na jejich stranu. Od stromu jsem byla 5metrů a koukala zase přímo na něj. Díval se do stromu a nepohnul ani brvou. Pak mě spatřil. Asi v úžasu, co dělám kousek od něj, začal honem přesunovat celé své tělo do úrovně, aby jej strom kryl. Nestíhal. Zvedla jsem zbraň, zamířila na něj a udělala ještě dva kroky dopředu. V tu ránu jsem litovala, že tu nemám slepé…. Jedna rána by je možná „probudila k činnosti“. Druhý stále na cestě dělal, že se ho to asi netýká, nehýbal se a koukal upřeně do korun stromů…. Pak ho konečně napadlo odkutálet se pryč. Já to vzala na opačnou stranu od nich, přebrodila potok zpátky a šla za Hanzem. Ten dělal fotky a dařilo se mu. Oba za potokem se stáhli ke svému týmu a všichni to pak vzali přímo z údolí nahoru. Svůj úkol na místě nesplnili – nedostali se k zájmovým objektům a nestihli je nakreslit. S Hanzem jsme sbalili nevyužité nástrahy a vyrazili na cestu zpět.

Další pro mě obrovská zkušenost. Poznala jsem nádherný kus Libavé, prožila tichý přesun, zažila čekání v docela velkém chladu, poznala jsem, co udělá nedostatečné zamaskování, zažila výhody i nevýhody rádiové komunikace a hlavně…. byla jsem s naším úžasným týmem!!!

ZA TÝM "Modrý 27"

Toto cvičení bylo zaměřeno především na osvojení dovedností z oblasti radiokomunikace (šifrování a vzájemná výměna zpráv). Procvičení činnosti při patrole (formace) a také zjištění, jakým způsobem fungují kolegové z Brna pro případnou další spolupráci.

Cíle akce byly následující – Družstvo bílý 32 se z místa srazu pěšky přesune do zájmového prostoru, kde provede průzkum oblasti a zakreslí přítomné objekty do situačního plánku. Družstva Modrý 27 a Rudý 56 budou do prostoru vysazeni prostřednictvím dodávky, společně dorazí do bodu rozchodu, kde se rozdělí na dvě skupiny. Úkolem družstva Rudý 56 bude přijímání zpráv od družstva Bílý 32, které bude průběžně hlásit průběh průzkumu, a následně tyto zprávy předávat skupině Modrý 27 (z důvodu terénní překážky mezi skupinou Bílý 32 a Modrý 27, která by mohla zamezit šíření rádiových vln). Následně se všechny družstva stáhnou a setkají na bodu shromáždění, odkud si přivolají transport pryč z oblasti.

Akce se ještě účastnila samostatná skupina dvou lidí, kteří zamířili do oblasti, kterou mělo prozkoumávat družstvo Bílý 32, abychom mohli vyhodnotit jejich průzkumnou činnost (utajení, zaregistrování osob apod.)

Vzhledem k tomu, že šlo o cvičení, tak akce probíhala celkem podle plánu. Po výsadku jsme se přemístili na bod rozchodu, kde jsme se rozdělili a za nějakou dobu družstvo Modrý 27 dorazilo na místo, kde zřídilo provizorní základnu a připravilo se na příjem zpráv od Bílý 32, přeposílaných Rudým 56.

Samozřejmě jsme se nevyhnuli drobným problémům s technikou a celkovým zmatkům. Hlavní ale bylo, že se nám nakonec podařilo spojení uskutečnit a všichni se seznámili se způsobem šifrování tabulek a zpráv do takové míry, že dokázali přijatou zprávu rozšifrovat a odvysílat odpověď. Navíc jsme se dozvěděli, že pokud nejdeme spát, tak nemáme do vysílačky říkat KONEC – zmiňuji, aby si odnesli něco navíc i lidi, kteří s námi nebyli.

Po skončení vysílání jsme se přesunuli do místa srazu, kam následně dorazil i Rudý 56. A společně jsme vyčkávali na příchod Bílého 32. Bohužel při následném setkání došlo k menšímu incidentu, kdy na naše zavolání čísla (heslo dopočtem) přišla sice správná odpověď, ale s ní volal i někdo kontakt a další rovnou zahájil palbu. Což se dá přičítat celkové únavě a reakci na pohyb, než na zavolání, kterou mají někteří zažranou.

Cvičení ukončila simulace nácviku evakuace zraněného, kdy jeden ze členů Diverzantů simuloval zlomeninu holenní kosti po uklouznutí a následné praštění se do hlavy. Medik mu poskytl základní ošetření, stabilizoval nohu a následně jsme zraněného přikryli termofólií a přeložili na nosítka. Zavolali jsme rádiem medevac a zahájili transport zraněného k zhruba 500m vzdálené cestě.

Následně si mohl každý na vlastní ruce osahat, že dostat někam zraněného chlapa není vůbec žádná sranda a v bojových podmínkách je to opravdu zásadní komplikace. Celý transport navíc stěžovalo to, že jsme šli po rozbahněném poli a museli překonávat příkopy s vodou. Takže se boty obalily bahnem, klouzaly, aby následně mohly být vyprány, když člověk zabředl po kolena do vody. Navíc kombinace, kdy dva lidi drželi nosítka u kotníků, kde neměli skoro žádnou váhu a další dva u hrudníku, kde byla naopak největší, nebyla zrovna nejšťastnější, jak nám později řekl Tom.

Každopádně evakuace se podařila a Bílý 32 odjížděl se zraněným pryč z prostoru. Následovala poměrně příjemná hodinka čekání, kdy jsme mohli trochu vypnout a poslechnout si, jakéže holínky si to Krajta koupil pro hrátky se svými oblíbenými zvířátky. A než jsme se nadáli, byl už tady transport na místo srazu, kde jsme ještě pokecali s brňáky a následně Pete, Acheron, Darkos a Tom vyrazili na následující akci 1000m Radio conquest, která se konala pod taktovkou Globalsoftgames.

Myslím, že celkově akce splnila naše očekávání. Vytáhli jsme paty z pohodlí a tepla obýváků, vyrazili do přírody, seznámili se s novými lidmi a něco málo si odnesli. Ze začátku komunikace trochu drhla, ale ke konci už jsem pozoroval výrazné zlepšení.

Takže díky všem, kteří se zasloužili o přípravu akce a taky řidičům, kteří neváhali riskovat zdraví svých aut při zběsilé lesní Rallye při cestě na Radioconquest.

ZA TÝM "Rudý 56"

Výsadek proběhl společně pro skupiny Rrudý a Modrý. Po rychlém přeskupení v příkopu u cesty jsem byl poslán na hrot a k nejbližšímu lesu napříč polem. Postupujeme polem docela svižným tempem, za mnou se tvoří klínová formace. Na kraji lesa se udělala malá kruhovka a proběhla krátké zorientování v mapě a naplánování postupu. Jsem poslán opět na hrot a vedu za sebou obě naše skupiny krajema lesů a alejema křovisek mezi poli tak, abychom se vyhnuli blízké vesnici, až k vypuštěnému potoku, který měl později fungovat jako shromaždiště všech jednotek v terénu.

Proběhl další velice zběžný plán dalšího postupu a hned vyrážíme na další bod trasy – rozchodiště týmů Rudý a Modrý. Terén je velice otevřený, takže většinu cesty procházíme otevřenou krajinou až konečně přicházíme na rozchodiště. Skupina Modrý se okamžitě odpojuje, naše čtyřčlenná skupina Rudý ještě chvíli plánuje následující postup. Jelikož času není nazbyt, plánujeme postupovat podél lesních cest. Vydáváme se na cestu, míjíme koordinační čáru Audi a pokračujeme dále až k úpatí kopce, na němž máme fungovat jako retranslační stanice.

Během chvilky jsme našli nepříliš prudkou pěšinu směrem do kopce a po několika zastávkách a několika popohnáních přes UHF rádia skupinou "Rudý" jsme stanuli konečně na vrcholu. Tam jsme se dozvěděli, že jsme už prošvihli jedno vysílání skupiny Bílý, proto radisti okamžitě vytahují rádio a ladí jej s prutovou anténou a ostatní mezitím nastavují závěsnou anténu. Kvůli občasným přeháňkám jsme zřídili i provizorní přístřešek. Radiový provoz se neobešel bez komplikací, nejprve zlobily kontakty na sluchátku RFky, takže se nám nedařilo vysílat, občas byl dosti problematický signál, takže i přes naši nejvyšší polohu se často základna Rudý dorozuměla se skupinou Bílý lépe bez nás.

Několik hlášení bylo přeposláno, navíc jsme fungovali jako jediné spojení s dvoučlenou pozorovací skupinou "Prudiči" (Nikita a Hanz), kteří se dovolali přes UHF jen s náma. Po skončení úkolu pro skupinu "Bílý" jsme všichni dlstali pokyn z velení (volací znak Otec) stáhnout se na místo shromáždění (dříve zmíněný vypuštěný rybník) a odtamtud přejít společně na místo extrakce.

Následovalo sbalení retranslační stanice a vydání se přímým směrem ke shromaždišti. Cestu jsme si zkracovali jak jen to šlo, což však přineslo komplikace v podobě překračování potoka, nebo velicé nepříjemného kopce. Během přesunu navíc bylo třeba přeposílat ještě několik zpráv od skupiny "Bílý", což dost zdržovalo postup. Nakonec jsme ale na shromaždiště dorazili v dan0m 4asov0m limitu.

"Modrá" skupina už tam na nás čekala, a zakrátko po nás dorazila i "Bílá" skupina. Zde došlo k úsměvnému incidentu, kdy při identifikaci přicházejícího "Bílého" týmu na její identifikaci dopočtem bylo zvoláno "čtyři!", kdy správná odpověď měla být dopočet do sedmi, přiletěly zpátky odpovědi hned tři zároveň. 1. byla dopočet do sedmi zvoláním v odpověď "tři!". 2. „KONTAKT!“ a na to 3. dávka z kulometu na naše pozice.

Poslední komplikací byl simulace zraněného člena skupiny "Modrý" (zlomená noha, připravený na nosítkách s termofolií), bylo třeba ho donést na nedaleké místo extrakce. Přesun probíhal dosti svižně a raněný se pěkně pronesl, proto taky střídání nosičů probíhalo čím dál častěji. Taky ucha nosítek nebyla zvolena zrovna nejlépe, takže většinu váhy nesli dva vzadu. Vzdálenost nicméně nebyla velká, takže podle plánu byl raněný dopraven na místo určení a společně se skupinou "Bílý" byl vyzvednut a odvezen. Naše skupiny "Rudý" společně se skupinou "Modrý" ještě chvíli vyčkala na další transport a brzy jsme je následovali.