Činy hrstky československých vojáků, čelících doslova až do posledního náboje zdrcující německé přesile při statečné obraně kasáren ve Frýdku Místku večer 14. března 1939, patří kromě zcela výjimečné skoro týdenní „Malé války“ o Podkarpatskou Rus proti maďarské invazi k tomu nejlepšímu v tradicích naší armády. O to více je smutné, že tento boj a osudy jeho hrdinů moc lidí v této zemi nezná a ve školách se o nich neučí.

12.ROTA III.PRAPORU 8. SLEZSKÉHO PĚŠÍHO PLUKU

Je 14. března 1939, 18.30 hodin. Velitel stráže svobodník Bohumil Přibyla, příslušník 12. (kulometné) roty III. praporu pěšího pluku 8 „Slezského“ si všiml, že od mostu přes Ostravici se ke kasárnám od Nového Jičína Příborskou ulicí blíží kolona vojenských aut. První zastavilo asi 20 metrů před ním, vyskočil z něho důstojník a několik vojáků v typických německých „kýblech“ na hlavě. Důstojník má v ruce pistoli, míří na Přibyla a řve: „Hände hoch!“ Přibyla si s úžasem uvědomuje, že se tentokrát nejedná o sudetoněmecké teroristy, jejichž přepadům pluk už v září 1938 opakovaně čelil, ale o normální německou armádu. Netuší, že proti nim stojí útvary 31. a 84. pluku německé 8. divize a jednotka SS Leibstandarte Adolf Hitler (její hrdlořezové smutně proslují jako váleční zločinci a vrahové od Dunkirku po Moskvu), doplněné průvodci z řad tzv. Sudetoněmeckého freikorpsu, ale vedle něj stojící slovenský vojín Sagan nezaváhá ani vteřinu. Když se Němec na jeho výzvu nezastaví a chystá se ho zastřelit, strhne z ramene pušku, krátce zamíří a vypálí. Německý oficír se kácí jako podťatý a vzápětí Sabela dostane ještě jednoho. Zbytek Němců ale spustí zuřivou palbu. Sagan padá zasažen střelou do přilby (naštěstí je jen povrchně zraněn) a Přibyla vběhne rychle do kasáren. Rychle za sebou zabarikáduje dveře na strážnici a ty jsou vzápětí děravé jako řešeto. Legendární boj začal.

Okamžitě po zaznění výstřelů vydal velitel roty kapitán Pavlík, který byl ještě v tuto dobu v kasárnách rozkaz: „Do zbraně! Všichni na můj povel!“ Sám vypnul v budově světlo a ve tmě začal organizovat boj. K dispozici měl ale jen asi šedesátku bojeschopných mužů, protože zbytek roty tvořili „bažanti“, kteří narukovali teprve před dvěma týdny a ještě nedrželi v ruce pušku. Přesto se část z nich na Pavlíkovu výzvu: „Kdo se nebojí a umí střílet, do toho!“ s nadšením a ohromným zápalem vrhá také do boje. Spolu s nováčky se Pavlíkovi hlásí dobrovolně i dělníci z nedaleké stavby, ale kapitán je bohužel musí odmítnout: nemá pro ně zbraně.

Československé vojáky zachvátil pravý bojový zápal a touha bojovat, a odplatit tak Němcům potupný, politiky nadiktovaný ústup od hranic. Bohužel, na rozdíl od Němců, disponujících samopaly, těžkými kulomety a dokonce kanóny a obrněnými vozy, měli k dispozici ve skladu jen pušky a dva lehké kulomety vz. 26- s mírovou dotací střeliva, která jim umožňovala palbu jen na dobu několika desítek minut! Přesto je první německý útok na kasárna odražen, a když se se rojnice wehrmachtu zvednou k druhé zteči, jsou znovu palbou ze střechy kasáren a z oken budovy přibity k zemi. Ničivá palba Němce decimuje, mrtvých a raněných přibývá. Do třetího útoku jdou kryti obrněným transportérem, který rozlomí bránu Czajánkových kasáren a vřítí se na nádvoří, ale vzápětí je přesnou palbou jednoho z kulometů nabitého průbojným střelivem a obsluhovaným přímo kapitánem Pavlíkem poškozen, takže musí pomalu vycouvat zpět. Po té Němci začali naše vojáky vyzývat tlampači ke kapitulaci, zároveň ale přitáhli k parku před kasárna několik polních kanónů a minometů a spustili z nich těžkou palbu. Přesné zásahy jim umožnila spolupráce a navádění palby od místních sudeťáků.

Českoslovenští vojáci i přes zničují palbu, která jim padala na hlavu, ale stále vzdorovali. Teprve když začali nabíjet poslední palebný průměr a palba kanónů začala budovu kasáren měnit v trosky, ozval se na základě rozkazu z nadřízeného velitelství praporu (mezitím už obsazeného Němci) poprvé signál trubky: „Zastavte palbu“. Přesto ještě Pavlíkovi vojáci několik minut dál pokračovali v palbě, dokud jim nedošli všechny náboje; pro zmatení nepřítele a ze zoufalství stříleli po Němcích i cvičným, neškodným střelivem. Teprve pak vyšel Pavlíkův zástupce poručík Martínek před hořící kasárna dojednat podmínky příměří, s bílou blůzou vojenského ordonance nasazenou na koštěti.

Czajankova - kasárna

O tom, co následovalo, se dodnes vedou spory. Podle jedněch pramenů Němci naše vojáky vyvlekli před kasárna, postavili ke zdi před hlavně kulometů a v rozzuření nad utrpěnými těžkými ztrátami je chtěli všechny postřílet. Nakonec od nápadu ustoupili, ale celé tři hodiny museli naši vojáci stát na sněhu bez kabátů, zasypávání nadávkami a plivanci od chumlu tzv. sudetských Němců. Nakonec byli odvedeni zpět do zadní části kasáren a zde drženi osm dní ve vězení, aby se české obyvatelstvo nedozvědělo o jejich statečnosti a Němci neměli na krku ještě větší ostudu. Důstojníci v čele s Pavlíkem pak měli ještě několik týdnů domácí vězení.

Podle jiných zdrojů, a to dokonce i z německé provenience, ale ke kapitulaci československých vojáků vůbec nedošlo. Kapitán Pavlík odmítl Němce vůbec vpustit do kasáren a řídká palba pokračovala po celou noc. První německý parlamentář se dostal dovnitř v doprovodu československého důstojníka z nadřízeného velitelství až v sedm hodin ráno. To už byla celou hodinu na okupačním marši celá německá armáda.

Podle neúplných zpráva zaplatili Němci předčasný vstup na Ostravsko (kterých chtěli předejít Poláky) minimálně 18 padlými a raněnými vojáky. Prokazatelně padl také jeden z místních tzv. sudetských Němců. Naši vojáci přitom měli jen dva lehce raněné.

A jaké byly další osudy československých hrdinů? Veliteli stráže svobodníku Přibylovi Němci nezapomněli, že díky jeho odporu, který umožnil svým kamarádům získat čas k obraně, nedostali kasárna bez boje. Proto ho poslali - ačkoliv jen plnil svou vojenskou povinnost - do koncentračního tábora Oranienburg.

Pro část vojáků kulometné roty II. praporu 8. Pěšího pluku „Slezského“ obranou Czajánkových kasáren ale boj proti Němcům neskončil: např. rotný Vilém Tobola a rotný Jan Gola přeběhli z řad Vládního vojska, nasazeného do Itálie k partyzánům. Zatímco Tobola se po bojích v Alpách dostal přes Švýcarsko k Dunkirku k naší obrněné brigádě, bojoval Gola téměř celý rok v německém týlu v Alpách a Apeninách a nakonec se zúčastnil povstání v Turínu. Oba byli po únoru 1948 terčem komunistické šikany.

Poručík Oldřich Bartejs, který během dělostřeleckého ostřelování ničil spolu s kapitánem Pavlíkem tajné listiny, odešel už o měsíc později jako jeden z prvních Čechů do zahraničního exilu. Bojoval proti Němcům na francouzské frontě v červnu 1940, odplul do Británie a zde prodělal speciální a parašutistický výcvik. Dne 4. května 1944 seskočil jako velitel paraskupiny Potash do okupované vlasti a přestože byla jeho skupina záhy rozbita, nevzdal se. Znovu kolem sebe vytvořil nové odbojové sítě a se zbraní v ruce jako velitel úspěšné partyzánské skupiny se dočkal vítězství. Po únoru 1948 ho komunisté poslali na tři roky do vězení, z nichž 15 měsíců strávil na samotce. Komunistický režisér Sequens ho přes jeho prokazatelné hrdinství dokonce ve filmu „Neporažení“ vykreslil jako opilce a zbabělce.

Poručík Karel Martínek se za okupace zapojil i s dalšími vojáky 8. pluku do domácího odboje. V rámci partyzánské skupiny Bílá lvice se zúčastnil řady sabotážních akcí, včetně té vůbec první na severní Moravě, když jeho skupina zničila 31. srpna 1943 u Lískovce výbušninami nákladní německý vlak. V září 1944 byl ale Gestapem zatčen a poslán do koncentračního tábora, Se štěstím přežil, ale po komunistickém převratu v únoru 1948 byl za svou činnost v dalším, tentokrát III. nekomunistickém odboji znovu odsouzen do vězení- tentokrát na 15 let!

Naopak velitel statečné obrany kapitán Pavlík byl v září 1942 dopaden a po těžkém boji přemožen přesilou Gestapa, když dělal osobního ochránce šéfovi sokolské odbojové organizace Jindra profesora Vaňka. Srdce tohoto ryzího muže dotlouklo 26. ledna 1943 v německém koncentračním táboře v rakouském Mauthausenu.

zdroj: John, Kliment, Nakládal- Březen 1939