Orientace v terénu je velmi důležitým aspektem při uskutečňování túry. Správná orientace je nutná zejména v zimním prostředí, kdy na člověka působí nepříznivé vlivy okolního prostředí – chlad, sníh a vítr. Navíc orientace v zimních podmínkách bývá obvykle složitější neboť v krajině ubývá záchytných bodů. V případě nepříznivých povětrnostních podmínek a podcenění situace může dojít až k ohrožení života. Proto bychom problematiku orientace neměli podceňovat.

MAPA

LEGENDA

Každá mapa obsahuje legendu, která nám popisuje jednotlivé symboly používané na mapě. Můžeme z ní tak vyčíst, kde nalezneme turistické památky, kde je možnost občerstvení nebo ubytování, po jakých značených cestách se můžeme pohybovat apod.

VRSTEVNICE

Další důležitým prvkem každé turistické mapy jsou vrstevnice. Vrstevnice je myšlená čára spojující místa se stejnou nadmořskou výškou. Hlavní vrstevnice jsou vyznačeny tmavší nebo silnější čarou a je na nich čísůem vyznačena nadmořská výška. Toto číslo nám umožní zjistit, kterým směrem svah stoupá a kterým naopak klesá, protože číslo je psáno "hlavičkou" do kopce. Obecně platí, že čím jsou vrstevnice blíže u sebe, tím je sklon svahu prudší, a čím jsou vrstevnice "kudrnatější" tím je terén členitější. V případě dobrého čtení vrstevnic na mapě jsme schopni posoudit terén, který nás čeká a dle toho také plánovat trasu. Volíme mapy s ekvidistancí (vzdáleností jedné vrstevnice od druhé) 20-25m, při ekvidistanci 50m nebo 100m je schopnost "číst" terén zhoršena.

• základní vrstevnice se kreslí tenkou hnědou linií nepřerušovaně. Jsou uzavřené.
• pro větší názornost se používají zesílené vrstevnice (každá 5tá vrstevnice), obvykle s výškou odpovídající pětinásobku základní vrstevnice. Jsou uzavřené
• vybrané zesílené vrstevnice je vhodné doplnit hodnotou nadmořské výšky vrstevnice
• popis vrstevnic se vždy umísťuje tak, aby byl čitelný při pohledu ve směru stoupání (do svahu). Hlava popisu (horní část číslic) směřuje nahoru k vrcholu kopce, pata popisu směřuje dolů, ve směru, kterým klesá nadmořská výška
• doplňující vrstevnice v polovičním nebo čtvrtinovém výškovém intervalu (zakreslují se čárkovanou čarou). Používají se v takových místech na mapě, kde základní vrstevnice nestačí k vystižení tvaru terénu. Nemusí být uzavřené, bývají doplněny popisem
• pro dobrou orientaci o směru sklonu terénu se doplňují vrstevnice spádovkami, tj. krátkými čárkami (počátky hřbetnic), kreslí se např. v rovinách, v okolí vrcholů terénních útvarů, v sedlech apod., vždy se kreslí ve směru kosterních čar.

• PRO MĚŘÍTKO 1 : 10 000 JE INTERVAL
• ZESÍLENÉ VRSTEVNICE OD SEBE 10m
• ZÁKLADNÍ VRSTEVNICE OD SEBE 2m
• DOPLŇKOVÉ VRSTEVNICE OD SEBE 1m

• PRO MĚŘÍTKO 1 : 25 000 JE INTERVAL
• ZESÍLENÍ VRSTEVNICE OD SEBE 25m
• ZÁKLADNÍ VRSTEVNICE OD SEBE 5m
• DOPLŇKOVÉ VRSTEVNICE OD SEBE 2,5m

• PRO MĚŘÍTKO 1 : 50 000 JE INTERVAL
• ZESÍLENÉ VRSTEVNICE OD SEBE 50m
• ZÁKLADNÍ VRSTEVNICE OD SEBE 10m
• DOPLŇKOVÉ VRSTEVNICE OD SEBE 5m

MĚŘÍTKO NA MAPĚ
První informací mapy je její měřítko, to znamená, jak velké je zmenšení mapy od skutečnosti. Platí, že čím je měřítko menší, tím je přesnost mapy větší. Nejpoužívanější horské a turistické mapy jsou v měřítku 1:50.000, to znamená, že 1 jednotka na mapě odpovídá 50.000 jednotek ve skutečnosti (2cm na mapě jsou rovny 1km ve skutečnosti).

Výborné je taky měřítko pro určení vzdáleností a zeměpisné šířky a délky pro WGS-84. Vypadá takhle. Můžete si ho stáhnout pro tisk. Obsahuje měřítko 1:50000 a 1:25000. Mělo by to být 1:1, čili pro tisk bez jakýchkoliv úprav, ale kdyžtak stupnice vzdálenosti (od 0 do 1.75km, resp. 3.5km) má vždy 70mm.

Některá užívaná měřítka :

Měřítko mapy	1cm mapa = skutečnost	1km terén = mapa
1:5 000	1cm = 50m = 0,05km	1km = 20cm
1:10 000	1cm = 100m = 0,10km	1km = 10cm
1:12 500	1cm = 125m = 0,125km	1km = 8cm
1:15 000	1cm = 150m = 0,15km	1km = 6,66cm
1:25 000	1cm = 250m = 0,25km	1km = 4cm
1:50 000	1cm = 500m = 0,50km	1km = 2cm
1:75 000	1cm = 750m = 0,75km	1km = 1,23cm
1:100 000	1cm = 1000m = 1km	1km = 1cm
1:200 000	1cm = 200m = 2km	1km = 0,5cm
1:250 000	1cm = 2500m = 2,5km	1km = 0,4cm
1:500 000	1cm = 5000m = 5km	1km = 0,2cm
1:1 000 000	1cm = 10000m = 10km	1km = 0,1cm

MŘÍŽKA
Mnoho map má nějaký typ mřížky nebo systém souřadnic, který je závislý na zemi původu. Obecně mřížka vytváří čtverce o hraně dlouhé 1km a linie probíhají od severu k jihu a od východu k západu. Mřížka je důležitá pro orientaci mapy, zpřesňuje použití azimutu a usnadní odhad vzdálenosti.

BUZOLA

Vedle mapy je důležitým prostředkem orientace také buzola nebo kompas. Pomocí těchto přístrojů jsme schopni mapu správně zorientovat (aby sever na mapě souhlasil se skutečným severem), a tak se pohybovat správným směrem. Buzola se skládá z otočného kotouče s magnetickou střelkou ukazující k severu, který je umístěn na průhledné obdélníkové destičce. Na otočném kotouči je stupnice, uvnitř něj je tzv. branka, která bývá někdy nahrazena šipkou. Na podložce bývá někdy umístěna lupa umožňující lepší čtení mapy. Najdeme zde také pravítko v různých měřítcích umožňující lepší odečítání vzdálenosti z mapy. Magnetická střelka ukazuje k severnímu magnetickému pólu, který však není totožný se severním zeměpisným pólem a navíc stále mění svoji polohu. Rozdíl mezi oběma póly nazýváme deklinace. Na základní orientaci v terénu nám stačí jednoduchá buzola za 300–400 Kč. Výhodou dražších buzol pak bývá zejména rychloustalující se střelka, kterou ale využijeme spíše při orientačním běhu.

AZIMUT

Vedle zorientování mapy slouží buzola nebo kompas také k určování azimutu.Azimut je úhel, který svírá určitý směr (pochodová osa, směr k pozorovanému objektu, směr pohybu apod.) od směru severního. Měří se po směru pohybu hodinových ručiček, tj. od severu k východu. Buzola se nasměruje podélnou osou (bývá označena šipkou) k vybranému objektu v terénu. Při nasměrované buzole se otáčí kotoučem až se střelka ocitne v zákrytu se značkou severu. Hodnotu azimutu ve stupních lze přečíst na stupnici kotouče v podélné ose buzoly. Umožňuje nám překonávat vzdálenost po přímce, velmi vhodný je např. při potřebě překonat větší odlesněnou plochu nebo při snížené viditelnosti. V lese jeho význam poněkud klesá, protože jsme málokdy schopni v členitém lesním terénu zachovat přímý postup, a tak je nutné neustále náš azimut korigovat, pomocnými dílčími cíli.

INKLINACE MAGNETICKÉ STŘELKY

Inklinací střelky se nazývá její výkyvnost ve směru nahoru a dolů. Postihuje ty buzoly a kompasy, které mají střelku vyrobenou ze zmagnetizovaného kovu či mají tento kov (magnet) zabudovaný ve špičce ručičky střelky. Taková magnetická střelka se k magnetickému pólu nejen natáčí doprava – doleva, ale i dolů. Např. kdybychom se nacházeli na zemském povrchu přímo nad magnetickým pólem, k němuž je severní konec střelky přitahován, tak se tento konec střelky úplně sklopí dolů, střelka se jakoby vyvrátí. Nezvykle se však toto v menší míře děje i na celé opačné polokouli Země, než pro kterou je střelka zmagnetizována.

A zde je jádro problému, konstrukce buzoly. U některých buzol není pro jakékoliv výchylky střelky v horizontální úrovni místo, zkrátka prostor pro ručičku střelky v otočném kotouči je malý, střelka při větší inklinaci se dostává do kontaktu s vnitřními stěnami otočného kotouče, drhne o svou osičku, a nepohybuje se plynule. A co je horší, neměří přesně.

Buzola či kompas je totiž vyráběn pro určité zemské pásma či alespoň pro severní nebo jižní polokouli Země. Výrobce tak podle toho, kde má buzola bezproblémově fungovat, provede přesné vyvážení střelky, což musí být provedeno s hodinářskou přesností. V Evropě prodávané buzoly jsou pochopitelně vyrobené tak, aby fungovaly v Evropě, a tudíž nemají ani problémy v Severní Americe, Asii, protože tyto světadíly leží v přibližně stejném pásmu rovnoběžek. Solidní výrobce buzoly by tedy měl s výrobkem dodávat informace, kde všude je možno s jeho buzolou pracovat. Nebo zda je jeho buzola konstrukčně řešená tak, že umožňuje eliminovat vliv inklinace. Toto konstrukční řešení je většinou založeno na tom, že samotná ručička střelky není nijak magnetická, a je pomocí nějakých páček či výčnělků napojena na výkyvný, dutý a především magnetický váleček, jenž je nasunut na osičku střelky, a který se otáčí a vykyvuje k magnetickému pólu a své pohyby přenáší na střelku jen v horizontálním směru "vpravo - vlevo". Střelka tak zůstává vždy vodorovná.

MAGNETICKÁ DEKLINACE

Deklinací se nazývá úhel, který svírá směr určený magnetickou střelkou se zemským poledníkem v určitém místě na zemském povrchu. Je to dáno tím, že magnetická střelka buzoly ukazuje směr k magnetickému pólu, a tento magnetický pól se neshoduje se zemským pólem, což je místo, kterým prochází pomyslná zemská osa otáčení a z něhož vycházejí poledníky. Úroveň deklinace je na zemském povrchu různá, může mít jak nulovou (žádnou) hodnotu, tak i přes 100°. Rovněž úroveň deklinace na zemském povrchu není rovnoměrně rozvrstvená. Deklinace není ani stálá v čase, s průběhy let se velikost deklinace v určitém místě mění. Chce-li člověk vědět, jaká je v oblasti, kde se nachází, velikost deklinace, měl by se to dozvědět z aktuální mapy. Kvalitní mapy od poctivých výrobců mají v tiráži či legendě k mapě údaj o deklinaci uveden. V podmínkách ČR je deklinace cca 5° a při krátkých pochodech není nutné hodnotu deklinace zohlednit při plánování trasy.

Deklinace se rozeznává západní a východní, podle toho, kterým směrem vychyluje magnetický pól střelku buzoly od skutečného severu. Na otočném kotouči buzoly je pro měření deklinace udělána podstupnice, a pokud chceme přesně zaměřit skutečný sever, musíme hodnotu deklinace, kterou jsme si zjistili v mapě pro danou oblast, nastavit tak, aby se kryla se střelkou buzoly, a sever na otočném kotouči nám pak ukazuje ke skutečnému severu. Na většině dobrých topografických map nalezneme údaj o velikosti magnetické deklinace Ale ouha, světoběžník vybavený buzolou s nejrozšířenějším dělení "ciferníku" na 360 stupňů se často dostává do styku s mapami, na nichž najde údaj o magnetické deklinaci v nějakých záhadných jednotkách, tu takových a jinde makových.

Celá záhada je způsobena tím, že zdaleka ne všude na světě - a ne v každé "branži" - dělí kruh (a číselník buzoly) na 360 dílků, nám známých stupňů. Obvykle se obvod kruhu dělí na 6400 čárek, ale ve Švédsku na 6300 čárek! Ve Finsku zase dělí kruh na rovných 6000 dílků, označovaných malým nadsazeným v. Používají-li se grady, obvod kruhu jich má 400. Jak tedy mám nastavit korekci deklinace na buzole s 360 stupňovým dělením, když na mapě najdu, že deklinace je 167 "finských malých v"? Jednoduše - přepočteme tyto dílky na stupně. Řekli jsme si, že finský kruh má 6000 dílků. 167 : 6000 = 0,0278333 Tímto koeficientem vynásobíme našich 360 stupňů = dostaneme deklinaci ve stupních rovnou přibližně 10. Obdobně si počínáme i v případě gradů a čárek "všeho druhu" - alikvotní část kruhu prostě vyjádříme ve stupních. Smysl deklinace poznáme podle deklinačního grafu na mapě, nebo podle písmenek W nebo E, příp. podle znamének + či -. Plus (obvykle) značí deklinaci východní, mínus západní.

MAGNETICKÉ PORUCHY

Věnujte pozornost poznámkám, uváděným na geografických mapách, o místech s místní magnetickou poruchou. Tam vám vaše buzola bude ukazovat zcela chybně a v současnosti je tam nejspolehlivější řešení GPS. Geomagnetická porucha se obvykle nachází v různé hloubce pod povrchem, může ji způsobovat ale i hora, a je to pro cestovatele docela problém, zvláště když to předem nevědí. Způsobují ji například ložiska železných rud a tato místa jsou už dostatečně známá. K drobnému zmatení můžete ale dojít i na nečekaných místech, nad silnoproudými kabely, velkými železnými předměty, stavbami ap. Je-li porucha zásadní, pak si ji obvykle všimnete, ale drobná odchylka zmate i zkušeného! Znejistíte-li a něco se vám nezdá v pořádku, změňte stanoviště a měřte pečlivě! Údajně i silná geomagnetická bouře, způsobená mimozemskými vlivy, kompasy dokáže ovlivnit, ale já jsem se s tím zatím nesetkal. Ostatně krom polární záře a biopředpovědí, a snad také poruchami v šíření rádiových vln, vás nic na tento stav neupozorní.

SEVER MAPOVÉ SÍTĚ A POLEDNÍKOVÁ KONVERGENCE

Aby nebylo zmatků málo, tak i mřížka na mapě, respektivě její svislé čáry, nemíří ke skutečnému severu. Mřížku na mapě totiž často netvoří zobrazené poledníky a rovnoběžky, ale tzv. čtvercová kilometrová síť. A ta je od poledníků a rovnoběžek částečně odchylná. Tato odchylka se nazývá konvergence. Podle toho jestli je čtvercová kilometrová síť (mřížka) natočena od směru skutečného severu na západ či na východ, hovoříme o západní konvergenci či o východní konvergenci. Hodnota konvergence by u kvalitních map měla být uvedena v tiráži či legendě k mapě. Pokud tam není, lze aspoň přibližně ji stanovit podle odklonu svislých čar mřížky od poledníku za předpokladu, že poledníky jsou na mapě také zobrazeny. Pokud nejsou, je ještě možnost zjisti konvergenci podle odklonu svislých čar mřížky od svislého okraje mapy. Solidní výrobci map vždy podélné okraje map vedou ve směru ke skutečnému severu.

Budiž však útěchou, že odklon čtvercové kilometrové sítě od skutečného severu je často jen minimální, a pokud člověk zrovna nepodniká dlouhé kontinentální pochody někde v pouštích či na Antarktidě, tak může poledníkovou konvergenci ignorovat.

 

---